Záhadný případ Věra Urieová, údajně čekající manžel paní Věry Verified

Záhadný případ Věra Urieová, údajně čekající manžel paní Věry

Klíčovým momentem případu paní Uriové je totiž tvrzení jejího druha Jaroslava, že jeho družka, které prý mimochodem naproti tehdy nejel, přišla domů. To bylo tvrzení, kterým se měli zabývat především. Pan Bukovický totiž nedokázal vysvětlit, proč pro Věru Uriovou, která se vracela pozdě v noci, na konečnou tramvaje nepřijel. Proč o ni neměl strach? Ale já se domnívám, jenomže už to dneska nedokážu, že se paní Uriové toho osudného večera už domů nevrátila. Nikdo ji tam nemohl vidět, protože tam nedošla… Svědci jenom krčí rameny a mnohý ze Čtenářů si uvědomuje, že právě v tomto momentě se náš příběh láme. Přesto zůstaňme objektivní! V případě dvojdomku se samostatnými vchody a v pátek večer, kdy začíná víkend a lidé se věnuji zábavě, je možné, že Uriovou nikdo ani nezahlédl. A potom jedna věc je něco se domnívat, nebo tomu dokonce věřit, a druhá dokázat to! Policie neměla o tom, co se doopravdy odehrálo na konečné zastávce tramvaje v Braníku, ani ponětí, a tak pro jistotu prohledala cestu z ulice Nad lesem metr po metru. Přivolaní potápěči dokonce prozkoumali i nedaleký rybníček. Je velmi nepravděpodobné, že by případně tady ležící bezvládné tělo přehlédli.

Na jevišti Národního divadla se právě chystala Milada po-moci Daliborovi z vězení. Jak už to ale bývá v Čechách zvykem, všechno se nakonec prozradí. Zbrojnoši Miladu poraní a Dali-bor je před jejími zraky probodnut. Ženský sbor nad jejich osu-dem tklivě naříká… Jednou ze sboristek, které tuhle atmosféru dotvářejí, je i devětačtyřicetiletá paní Věra Uriová. Ani ona, ani všichni okolo ní netuší, že je to poslední veřejné vystoupení v jejím životě. To, co se bude dít dál, už nemá v žádném případě nic společného s divadlem. Je to především tragická životní fraška… Jako obvykle zůstaly Hradílková s Uriovou i po představení ještě ve Zlaté kapličce. Chvíli jenom tak nezávazně klábosily v šatně, aby se posléze společně vypravily k tramvajové zastávce kousek za historickou budovou. Ani dlouho nečekaly. Souprava drkotající z Kobylis podél Vltavy až do Braníka byla necelou hodinu před půlnocí už poloprázdná. Jenom pár nervózních žen a několik erudovaných alkoholiků, maximálně soustředěných na udržování rozkolísané rovnováhy, zabíralo ně-kolik sedadel. „Zítra mám volno,“ chlubila se paní Jana. „To ti závidím,“ truchlila naoko paní Věra. „Já jsem před časem slíbila vystoupení v Tyláku. Hrajou tam nějaká mimořádná představení pro mimopražské děti a studenty.“ „Kolikrát to je?“ „Odpoledne a v podvečer.” „Kdy se uvidíme?“ „V neděli ti určitě brnknu,“ slíbila paní Věra. V té chvíli se její kamarádka chystala vystoupit. Věra Uriová jela ještě o stanici dál. Až na konečnou. Cesta odtud k ještě nedostavěnému rodinnému dvojdomku v ulici Nad lesem není zrovna příjemná. Uriová však do poslední chvíle věří, že její druh pro ni při-jede autem. Možná že se na konečné tramvaje rozhlížela marně, možná ne. Ten, kdo to ví, nám to neřekne. Jestli tam na ni tehdy někdo čekal, může být už pouze předmětem dohadů. Možná s někým odjela. Možná šla pěšky sama. Možná odešla pěšky s někým…

Sboristka Národního divadla Věra Urieová se před 40 lety stala tragickou postavou jednoho z nejtajemnějších příběhů…
Dnes již téměř neznámá členka operní scény se narodila v Kopistech a kromě informací o bratrovi, žijícím v Rakousku, se v dostupných pramenech o jejím dětství, studiu či rodině nic nedozvíme.
Jakými cestičkami se Věřin život ubíral v posledních 20 letech, poodhalila novináři Stanislavu Motlovi její kolegyně z divadla paní Jana Kostelecká (1924), která svou nejlepší kamarádku poznala v r. 1956. Obě sbližovala nejen práce v divadle, ale i podobné kulturní zájmy a cestování. Vzdělané a sečtělé dámy lehce středního věku by se nikdy nedostaly na titulní stránky tehdejšího tisku, kdyby nedošlo k záhadnému a dodnes nevysvětlenému zmizení pohledné brunety, která byla velmi bohatá a vypadala o dost mladší než ve skutečnosti byla.
V pátek 25. října zpívaly obě sboristky ve Smetanově opeře Dalibor a po jejím skončení společně odjely tramvají č. 17 – Věra až na konečnou, kde ji měl čekat její přítel Zdeněk, Jana vystoupila o zastávku dříve. Po úspěšném představení si mezi doznívajícími dojmy povídaly o nastávajícím víkendu, jak ho prožijí. Věru měl na konečné čekat její přítel, se kterým nedávno dostavěli dvougenerační dům. Jak vzpomínala paní Jana, neměla její kamarádka štěstí na muže – byla velmi důvěřivá, až naivní a partneři ji vesměs finančně využívali.
Jaké bylo tedy Janino překvapení, když jí následující sobotní odpoledne volali kolegové z divadla, jestli neví, proč se jindy dochvilná a spolehlivá Věra nedostavila na představení. Nevěděla… a už se to zřejmě nikdy stoprocentně nedoví.
Přítel Urieové, stavební technik tvrdil kamarádce i tehdejším kriminalistům, kteří po zpěvačce vyhlásili celostátní pátrání, že jeho přítelkyni ještě v noci volali nějací Rakušané a ona za nimi odjela, čímž se snažil poukázat na možnou emigraci za bratrem Miroslavem, který tam byl od osmačtyřicátého.
Toto vysvětlení však bylo velmi nepravděpodobné, protože Věra se počátkem 70. let o svého těžce nemocného sourozence v Rakousku legálně starala – nepotřebovala tedy emigrovat a navíc v osudném říjnu byl její bratr již několik let po smrti – zemřel 21.5. 1971.
Téměř vzápětí se vyrojily legendy, že pohledná sboristka byla zazděna kdesi ve výklenku Národního divadla, či že byla po násilné smrti při večírku tehdejších funkcionářů zabetonována v základech sauny.
Provedlo se důkladné pátrání, maximálně se angažoval i tehdejší šéf ND Přemysl Kočí, který tímto chtěl očistit pošramocenou pověst Zlaté kapličky – žádné tělo se však nikdy nenašlo.
Snad liknavost tehdejších vyšetřovatelů, možná styky s vlivnými přáteli zabránily, aby došlo k důkladnějšímu vyšetřování osoby zřejmě nejpodezřelejší, a to Věřina druha. Nejen přítelkyně Jana, ale i sestřenice zmizelé zpěvačky, paní Věra Pospíšilová byla přesvědčena, že právě Zdeněk ji má na svědomí. I když neustále tvrdil, že Věra emigrovala a nemohl tedy vědět, jestli se vrátí, prodal záhy její piano, které potřebovala ke své profesi. Další, velmi hmatatelnou indicií bylo zmizení a náhlé objevení speciálního klíče od nově postaveného domu – klíče z Itálie byly pouze dva a jeden si vzala v osudný den Urieová sebou, po několika týdnech se nečekaně objevil u jejího přítele. Ani tento důkaz však k usvědčení nestačil a léta ubíhala. V roce 1983 byla Věra Urieová prohlášena za mrtvou, veškerý její majetek – vilu, rozsáhlé pozemky i tuzexové konto zdědil přítel Zdeněk, který už dávno žil s jinou ženou.
Po mnoha letech se objevil možný svědek odklizení těla Urieové, pan Tomáš Sochor, který v tragickou noc jel kolem vily a uviděl, jak v zahradě nějací muži vykopávají veliký keř rododendronu. Ráno bylo vše na svém místě, p. Sochor však bohužel nic nenahlásil.
Právě dnes 25. října 2014 uplynulo rovných 40 let od zmizení a pravděpodobně i násilné smrti Věry Urieové. Přítelkyně, sestřenice, náhodný svědek, někteří kriminalisté i Stanislav Motl jsou přesvědčeni, že vraha znají – stále žije, ale bohužel jeho pravděpodobný zločin už byl promlčen a i kdyby byl usvědčen, světské spravedlnosti se bát nemusí.
Dozví se však někdy blízcí, přátelé a kolegové, kde odpočívá svůj věčný sen Věra Urieová?

Zdroj, odkazy:

https://www.fdb.cz